Aacute;ST II 1 страница

VÝPRODEJ STOLETÍ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Na Kolumbův den, v pondělí, 14. října bylo v Castle Rocku od rána jasno a teplo. Lidé reptali, že je horko a kdekoliv se potkávali – u Obecního domu, v restauraci u Nan, na lavičkách před budovou Magistrátu –, si navzájem stěžovali, že to není normální. Nejspíš to bude mít co dělat s těmi sakramentskými požáry těžních věží v Kuvajtu, říkali; nebo za to mohou ty ozónové díry v atmosféře, jak o nich teď pořád Aacute;ST II 1 страница mluví v televizi. Někteří z pamětníků prohlašovali, že když byli oni mladí, nebývalo nikdy v druhém týdnu října v sedm hodin ráno přes dvacet stupňů nad nulou.

To pochopitelně pravdě neodpovídalo – a také si to skoro všichni (možná úplně všichni) uvědomovali; každé dva nebo tři roky se dalo počítat s tím, že indiánské léto se trochu poblázní a na čtyři nebo pět dní bude teplo jako uprostřed července. A pak se jednoho rána lidé probud Aacute;ST II 1 страницаí a spatří na trávníku před domem jinovatku a v mrazivém větru poletující vločky sněhu. To si také všichni uvědomovali – ale jako námět k hovoru bylo to nezvyklé počasí prostě jedinečné, a tak to nechtěli kazit racionálními vzpomínkami. Nikdo se mimoto nechtěl hádat; za tak zvláštně teplého povětří by hádky také třeba nemusely vést k ničemu dobrému. Lidé by se mohli snadno rozčílit, a pokud chtěli mít obyvatel Aacute;ST II 1 страницаé městečka Castle Rock nějaký výstražný příklad toho, co se může přihodit, když se lidé rozčilují, tak stačí jen zajít se podívat kousek dál ke křižovatce ulic Willow a Ford.

„Ty dvě ženský to dřív nebo později stejně čekalo,“ prohlašoval Lenny Partridge, nejstarší obyvatel městečka a zasloužilá drbna, stoje před schodištěm u vchodu do okresního soudu, zabírajícího západní křídlo budovy Magistrátu. „Vobě byly trhlejší víc než p Aacute;ST II 1 страницаárek krys v přetýkající žumpě. Ta Cobbová přece zapíchla svýho manžela porcovací vidličkou, že jo.“ Lenny si před sebe uplivl a rozmazal plivanec botou. „Normálně ho propíchla jako prase. No, kurva! A pak že nejsou někerý ženský trhlý.“ Vzhlédl k nebi a dodal: „V takovýmhle vedru je lepší zůstat v klidu. Tohle znám. Jako první věc by teď měl šerif Pangborn nařídit, aby u Tygra bylo zavříno, než se to počasí zase umoudří.“

„Pokud de vo mě, dědku, bylo by Aacute;ST II 1 страница mi to úplně u prdele,“ řekl Charlie Fortin. „Já si klidně svoje pivo na den nebo dva nakoupím v tržnici a budu si pochlastávat doma.“

Hlouček mužů kolem Lennyho se zasmál, včetně pana Partridge. Skupina se začala pomalu rozcházet. Většina lidí musela do práce, svátek nesvátek. Několik otlučených náklaďáků na svoz dřeva, zaparkovaných před Naninou restaurací, již začalo odjíždět. Měly namířeno do lesů kolem Swedenu, Nodďs Ridge a za jezerem Castle Lake Aacute;ST II 1 страница.

Danforth „Cvalík“ Keeton seděl ve své pracovně, na sobě měl jen slipy. A ty slipy měl promočené. Neopustil místnost od nedělního večera, kdy si krátce odskočil do budovy Magistrátu. Vyzvedl tam složku týkající se Daňového úřadu a odvezl si ji domů. První radní městečka Castle Rock teď už potřetí promazával hlaveň svého revolveru značky Colt. Jednu chvíli ráno se rozmýšlel, zda by ho neměl nabít. Pak se rozmýšlel Aacute;ST II 1 страница, zda by neměl zabít svoji ženu. Pak se rozmýšlel, zda by neměl vyrazit do budovy Magistrátu, najít tam to hovado Ridgewicka (neměl ani potuchy o tom, že Norris má volno) a zabít ho. Nakonec se začal rozmýšlet, zda by se v pracovně neměl zamknout a spáchat sebevraždu. Zjistil, že to je snad jediný způsob, jakým by se už jednou provždy mohl zbavit těch Trapičů. A byl pěkný idiot, pokud si někdy myslel, že to snad je jinak. Ani ta hra, která n Aacute;ST II 1 страницаějak čarovně dokáže určovat vítěze dostihů, je nemůže zastavit. Ne. To se jasně ukázalo včera, když přijel domů a našel tu po celém domě ty příšerné růžové lístky.



Telefon na jeho pracovním stole začal řinčet. Keeton leknutím stiskl spoušť revolveru. Ozvalo se suché prasknutí. Kdyby zbraň byla nabitá, už by kulka proletěla dveřmi pracovny.

Vztekle chňapnul po sluchátku. „To mě nemůžete ani na chvíli nechat na pokoji?“ křikl hněvivě.

Tichý hlas Aacute;ST II 1 страница, který mu odpověděl, ho okamžitě umlčel. Byl to hlas pana Gaunta – a pro Keetonovu zmučenou duši právě teď představoval něco jako hojivý balzám.

„Měl jste alespoň trochu štěstí s tou věcičkou, kterou jsem vám prodal, pane Keetone?“

„Funguje to!“ řekl Keeton. Hlas měl teď triumfující. Na chvíli úplně zapomněl, že právě plánoval sérii vražd a sebevraždu. „Bral jsem na každý dostih, prostě paráda!“

„No, to rád slyším,“ řekl pan Gaunt potěšeně.

Keetonova Aacute;ST II 1 страница tvář se opět zasmušila. Ztišil hlas až téměř do šepotu. „Pak ale… včera… když jsem přijel domů…“ Náhle zjistil, že nedokáže pokračovat. O chvíli později, ke svému obrovskému úžasu a ještě většímu potěšení shledal, že se ani po něm nechce, aby pokračoval.

„Zjistil jste, že Oni byli ve vašem domě?“ zeptal se pan Gaunt.

„Ano! Ano! Jak to ví-“

„V tomhle městě jsou všude,“ řekl pan Gaunt. „Říkal jsem vám to přece, kdy Aacute;ST II 1 страницаž jsme spolu naposledy mluvili, ne?“

„Ano! A-“ Keeton se náhle zarazil. Tvář měl teď zkřivenou strachem. „Uvědomujete si, pane Gaunte, že mohou být napíchnutí i na tohle telefonní vedení? Mohou právě teď poslouchat náš rozhovor!“

Pan Gaunt zůstal klidný. „Možná mohou, ale neposlouchají. Nemyslete si, pane Keetone, že jsem naivní. Už jsem s Nimi měl co do činění. A mockrát.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Keeton. Začal právě zjišťovat něco, s čím se ani ta divoká radost, již měl ze hry Sázenka na Aacute;ST II 1 страница vítěze, zdaleka nedala srovnat: začínal totiž zjišťovat, že snad po staletích bojů a nesnází konečně nachází jednu spřízněnou duši.

„Já mám totiž na svojí telefonní lince zapojené takové elektronické zařízení,“ pokračoval pan Gaunt klidným a vyrovnaným hlasem. „A když by snad měla být odposlouchávána, rozsvítilo by se mi tu takové světýlko. Právě teď na něj koukám, pane Keetone, a je temné. Temné jako některé duše v tomhle městečku.“

„Ale v Aacute;ST II 1 страницаěděl jste to, že?“ řekl Danforth Keeton dychtivým, chvějícím se hlasem. Měl pocit, že se snad rozpláče.

„Ano. A volám vám vlastně jen právě proto, abych vám řekl, že nesmíte nic uspěchat, pane Keetone.“ Jeho hlas byl tichý, jakoby uspávající. Keeton měl pocit, že když mu naslouchá, je to jako kdyby někam odlétal v balónu, naplněném héliem. „To by se Jim totiž moc hodilo. Co si myslíte, že by se stalo, kdybyste zemřel?“

„Nevím Aacute;ST II 1 страница,“ zamumlal Keeton. Hleděl z okna. Oči měl prázdné a zastřené.

„Uspořádali by oslavu!“ řekl pan Gaunt tiše. „Namazali by se v kanceláři šerifa Pangborna! Šli by na hřbitov v Homelandu a močili by vám tam na hrob!“

„Co s tím má co dělat šerif Pangborn?“ zeptal se Keeton nejistě.

„A to si vážně myslíte, že takový bulík jako šerifův zástupce Ridgewick by si něco takového mohl dovolit, aniž by dostal příkaz od svých nadřízených?“

„Ne, jist Aacute;ST II 1 страницаěže ne.“ Začínalo mu svítat. Oni; vždycky to byli Oni, ten mučivý mrak kolem něj – a když chtěl ten mrak chňapnout, vždy vyšel naprázdno. Konečně si začínal uvědomovat, že Oni mají také nějaké obličeje a nějaká jména. A že jsou možná i zranitelní. Už jen to vědomí mu přinášelo obrovskou úlevu.

„Pangborn, Fullerton, Samuels, ta Williamsová a vaše vlastní žena. Ti všichni v tom jedou, pane Keetone, ale obávám se – siln Aacute;ST II 1 страницаě se obávám – že to vede šerif Pangborn. A jestli je tomu tak, pak by se mu nepochybně moc líbilo, kdybyste oddělal jednoho či dva z jeho poskoků a pak se sám odstranil ze scény. Řekl bych, že právě na tohle líčí už delší dobu. Ale vy na něj přece vyzrajete, pane Keetone, nemám pravdu?“

„Jistě!“ zašeptal Keeton horečně. „Co mám udělat?“

„Dnes nic. Normálně jděte do zaměstnání jako jindy. Večer jděte na dostihy a trochu si tam užijte přínos t Aacute;ST II 1 страницаé vaší nové hračky. Když se Jim budete jevit stejný jako jindy, vyvede Je to z rovnováhy. Zasejete tím do řad nepřátel jen nejistotu a zmatek.“

„Nejistotu a zmatek.“ Keeton ta slova pronášel pomalu a vychutnával je.

„Ano. A já také dávám dohromady své plány – až přijde čas, ozvu se vám.“

„Slibujete?“

„Ale samozřejmě, pane Keetone. Jste pro mne přece důležitou osobou. Dokonce bych si dovolil říci, že bez vás bych se dál nedostal.“

Pan Gaunt zavěsil. Keeton odložil revolver a Aacute;ST II 1 страница soupravu na čištění zbraní. Pak šel nahoru, svoje propocené oblečení strčil do koše na špinavé prádlo, osprchoval se a oblékl. Když scházel dolů, Myrtle se mu zprvu snažila klidit s očí – ale Keeton na ni promluvil mile a políbil ji na tvář. Myrtle se začínala uvolňovat. Ať už šlo o jakoukoliv krizi, nejspíš už je překonaná.

Everett Frankel byl urostlý zrzek, vypadající stejně irsky jako celé hrabství Cork… což nebylo ani tak moc překvapující, protože právě z tohoto irského Aacute;ST II 1 страница hrabství pocházeli předkové jeho matky. Už čtyři roky pracoval jako osobní asistent doktora Raye Van Allena – od doby, kdy přišel od námořnictva. To pondělní ráno přijel na kliniku ve čtvrt na osm a vrchní sestra Nancy Ramagová ho požádala, zda by mohl okamžitě odjet na Burgmeyerovu farmu. Helena Burgmeyerová měla v noci záchvat, nejspíš epileptický. Jestli to potvrdí Everettova diagnóza, měl by ji přivézt svým vozem do města, aby ji doktor – který každou chvíli přijde – mohl vy Aacute;ST II 1 страницаšetřit a rozhodnout, zda by měla jít do nemocnice na testy.

Normálně by Everett nebyl moc rád, že je hned po ránu vysílán k případu, zvlášť tak daleko na venkov, ale toho nezvykle horkého rána mu výlet z města připadal jako úplně nejlepší věc.

A navíc je tu ta dýmka.

Jakmile nasedl do svého plymouthu, otevřel přihrádku na rukavice a vyjmul ji. Byla z mořské pěny, s hlubokým a širokým kal Aacute;ST II 1 страницаíškem. Vyřezával ji nejspíš nějaký mistr svého řemesla: ptáčci, kvítky a úponky vinné révy ovíjely kalíšek zvláštním vzorem, který jakoby se měnil při každé změně úhlu pohledu. Nechal tu dýmku v přihrádce na rukavice ne proto, že v lékařské ordinaci se stejně nesmí kouřit, ale hlavně proto, že se mu vůbec nezamlouvalo pomyšlení, že by ji měl spatřit někdo cizí – třeba právě ta čmuchalka Nancy Ramagová. Hned by se začali Aacute;ST II 1 страница ptát, kde ji sehnal. A pak by chtěli vědět, kolik za ni zaplatil.

A někdo by třeba po ní zatoužil.

Vložil si troubel dýmky mezi zuby a znovu a znovu se podivoval, jak perfektně mu tam zapadá, jak perfektně mu tam patří. Na chvíli si naklonil zpětné zrcátko, aby se v něm spatřil a co v něm uviděl, musel naprosto schválit. Pomyslel si, že dýmka ho dělá starším, moudřejším, hezčím. A když tak měl mezi Aacute;ST II 1 страница zuby sevřenou troubel té dýmky, s kalíškem čnějícím mu z úst ve správně nonšalantním úhlu, skutečně se i cítil starším, moudřejším, hezčím.

Jel po Main Street, chtěl přejet most Tin Bridge, oddělující městečko od venkova. Ale jak se blížil k Nezbytným věcem, začal zpomalovat. Ten zelený baldachýn ho přitahoval jako nějaký magnet. Náhle se zdálo být velmi důležité – vlastně nevyhnutelné – aby zastavil.

Zajel k obrubníku Aacute;ST II 1 страница, vystoupil z vozu a pak si uvědomil, že má dýmku stále ještě v ústech. Vyjmul ji (pocítil přitom bodnutí lítosti) a zase ji strčil do přihrádky pro rukavice. Tentokrát už došel až k chodníku, ale opět se musel vrátit a zkontrolovat všechny čtyři dveře auta, zda jsou zamčené. Když má takovou krásnou dýmku, nestojí za to pokoušet osud. Někdo by se zbytečně mohl dostat do pokušení takovou krásnou dýmku mu ukrást. Kdokoliv.

Přistoupil Aacute;ST II 1 страница ke dveřím obchodu a pak se zklamaně zastavil. Za sklem dveří visela cedulka s nápisem KOLUMBŮV DEN – ZAVŘENO.

Everett se právě začal obracet, když vtom se dveře otevřely. Stál v nich pan Gaunt – ve světlém saku se žlutými koženými obšívkami na loktech a v černošedých kalhotách vypadal velmi nonšalantně a zářivě.

„Jen pojďte dál, pane Frankeli,“ řekl. „Rád vás vidím.“

„Nu, víte, jedu právě služebně mimo město, a tak Aacute;ST II 1 страница jsem si myslel, že se tu jen tak zastavím a ještě jednou vám řeknu, jak se mi ta dýmka líbí. Vždycky jsem si přál mít právě takovou.“

Zářící pan Gaunt řekl: „Já vím.“

„Ale vidím, že máte zavřeno, tak vás nechci vůbec obtěžo-“

„Pro své oblíbené zákazníky nemám nikdy zavřeno, pane Frankel – a mezi ně počítám i vás. Jen pojďte dál.“ A natáhl k němu ruku.

Everett od n Aacute;ST II 1 страницаí odstoupil. Leland Gaunt se tomu vesele zasmál a ustoupil na stranu tak, aby mladý asistent lékaře mohl vejít.

„Já se vážně nemohu zdržet –“ začal Everett, ale zároveň cítil, jak ho nohy nesou do šera místnosti, jako kdyby na to měly jiný názor.

„Jistěže ne,“ řekl pan Gaunt. „Lékař přece musí na domluvené návštěvy, musí ulevovat bolestem, poutajícím tělo a…“ Úšklebek v jeho tváři – zvednuté obočí a vyceněné křivé zuby – se teď prohloubil. „… vyhán Aacute;ST II 1 страницаět ďábly, poutající duši. Nemám pravdu?“

„Asi ano,“ řekl Everett. Pocítil trochu neklid, když pan Gaunt zavíral dveře. Doufal, že jeho dýmka bude v bezpečí. Auta se dost vykrádají. Klidně i za bílého dne.

„Vaše dýmka bude v bezpečí,“ uklidňoval ho pan Gaunt. Z kapsy vytáhl bílou obálku, na jejíž přední straně bylo napsáno jediné slovo. Bylo to slovo Lásko. „Pamatujete se, jak jste mi slíbil, že provedete takový menší žertík, doktore Frankel?“

„Já nejsem žádný dokt-“

Obočí pana Gaunta Aacute;ST II 1 страница se svraštilo takovým způsobem, že Everett se okamžitě zarazil a všechno vzdal. Dokonce o krok ustoupil.

„Tak pamatujete se nebo nepamatujete?“ zeptal se pan Gaunt ostře. „A koukejte raději odpovídat hezky rychle, mladíku – s tou dýmkou si už nejsem tak jistý, jako před chvílí.“

„Pamatuji!“ řekl Everett chvatně a poplašeně. „Sally Ratcliffová! Ta, co dává hodiny logopedie!“

Svraštělý střed víceméně jednolitého obočí pana Gaunta se trochu uvolnil. S ním se uvolnil i Everett Frankel. „Správn Aacute;ST II 1 страницаě. A nastal čas ten žertík provést, doktore. Vezměte si tohle.“ Natáhl ruku s obálkou. Everett si ji vzal, pečlivě dbaje, aby se svými prsty přitom nedotkl prstů pana Gaunta.

„Dnes není vyučování, ale slečna Ratcliffová je ve své pracovně a přepisuje si tam lejstra,“ řekl pan Gaunt. „Já vím, že to sice nemáte na cestě k Burgmeyerově farmě –“

„Odkud tohle všechno víte?“ zeptal se Everett s ohromením v hlase.

Pan Gaunt netrpělivě mávl rukou. „– ale mohl byste si snad udělat zajížďku Aacute;ST II 1 страница na cestě zpátky, že?“

„Myslím, že –“

„A protože na cizí lidi se ve škole, i když tam nejsou děti, vždycky hledí s určitým podezřením, mohl byste svoji přítomnost vysvětlit tím, že se chcete zastavit ve školní ordinaci, že?“

„Jestli tam někdo bude, tak by to šlo,“ řekl Everett. „A vlastně bych tam zajít i měl, protože –

„– protože jste si pořád ještě nevyzvedl ty záznamy o očkování,“ dokončil za něj větu pan Gaunt. „To je Aacute;ST II 1 страница v pořádku. Ona tam vlastně nebude, ale to vy vědět nemůžete, že? Prostě tam jen strčíte hlavu a hned půjdete. Ale než odejdete, je třeba, abyste dal tuhle obálku do auta, jež si slečna Ratcliffová půjčila od svého mladého přítele. Dáte jí někam pod sedadlo řidiče… ale ne zase úplně pod něj. Kousek jí musí být vidět.“

Everett věděl perfektně, kdo je oním „mladým přítelem slečny Ratcliffové“: ten tělocvik Aacute;ST II 1 страницаář ze střední školy. Kdyby měl na vybranou, dal by Everett přednost provedení menšího žertíku spíš Lesteru Prattovi než jeho snoubence. Pratt byl mladý baptistický svalovec, nosící obvykle modrá trička a lesklé modré tepláky s bílým pruhem na straně. Takový ten typ, co vylučuje z pórů těla stejným dílem pot i Ježíše, obé v hojném množství. Everetta moc nezajímal. Nejasně přemítal, zda se Lester se Sally už vyspal – je to celkem vzato přece jen kost. Pomyslel si, že odpověď bude sp Aacute;ST II 1 страницаíš ne. A pak si také pomyslel, že když se Lester trochu rozhecuje po laškování na verandě, donutí ho Sally nejspíš dělat na dvorku dřepy nebo oběhnout několik koleček kolem domu.

„Sally má zase ten Prattomobil?“

„No podívejme se,“ řekl pan Gaunt trochu pobaveně. „Vy asi dost rozumíte legraci, doktore Frankel, že?“

„Jasně,“ řekl. Popravdě řečeno, cítil teď překvapivě hlubokou úlevu. Trochu si dělal starosti jaký „žertík“ po něm bude pan Gaunt chtít. A teď vidí, že si dělal zbytečné starosti. Pan Aacute;ST II 1 страница Gaunt po něm nechce nic takového jako třeba dát té slečně do střevíčku bouchací kuličku nebo jí nasypat do kávy nějaké laxativum či něco podobného. Obyčejná obálka přece nemůže nijak uškodit, ne?

Tvář pana Gaunta se opět rozzářila jásavým úsměvem. „No výborně,“ řekl. Blížil se teď k Everettovi, který s hrůzou zjišťoval, že pan Gaunt mu nepochybně zamýšlí položit ruku na rameno.

Everett rychle ucouvl. Pan Gaunt ho tak zahnal Aacute;ST II 1 страница až ke dveřím obchodu a otevřel je.

„Těšte se z té vaší dýmky,“ řekl. „Už jsem vám řekl, že jejím majitelem kdysi býval Sir Arthur Conan Doyle, tvůrce slavného Sherlocka Holmese?“

„Ne!“ vykřikl Everett Frankel.

„Jistěže jsem vám to neřekl,“ řekl pan Gaunt s úšklebkem. „Však by to také byla lež… a v obchodních záležitostech já nikdy nelžu, doktore Frankeli. Nezapomeňte na tu menší zajížďku.“

„Nezapomenu.“

„Pak vám tedy přeji krásný den.“

„Totéž přeji já v Aacute;ST II 1 страница-“

Ale Everett hovořil do prázdna. Dveře se staženou roletou už za ním byly zavřené.

Chvíli na ně hleděl, pak se obrátil a pomalu kráčel ke svému Plymouthu. Kdyby ho někdo požádal, aby přesně zopakoval, co říkal panu Gauntovi a co pan Gaunt říkal jemu, asi by neuspěl – protože si už na nic nemohl vzpomenout. Cítil se jako někdo, kdo se právě nadechl slabého anestetika.

Hned, jak dosedl za volant auta, otevřel přihrádku na rukavice, vložil Aacute;ST II 1 страница do ní obálku s nápisem Lásko a vyjmul dýmku. Na jedno si ale přece jen pamatoval – jak ho pan Gaunt škádlil, když říkal, že tu dýmku kdysi vlastnil A. Conan Doyle. A on mu téměř uvěřil. Bloud! Stačí přece vložit dýmku do úst, sevřít na jejím troubeli zuby a hned je to jasné. Původním vlastníkem této dýmky byl Hermann Góring.

Everett Frankel nastartoval auto a pomalu vyjel z městečka. A než dojel na Burgmeyerovu Aacute;ST II 1 страница farmu, musel ještě dvakrát zajet ke straně silnice, zastavit a obdivovat se, jak krásně ta dýmka vylepšuje jeho vzhled.

Albert Gendron měl svoje stomatochirurgické pracoviště v budově Městského střediska, což byla nevzhledná cihlová stavba, postavená proti budově Magistrátu a nízké betonové krabici, v níž sídlila Okresní vodohospodářská správa. Budova Městského střediska se tyčila nad korytem říčky Castle u mostu Tin Bridge od roku 1924 a sídlilo v ní pět advokátních kanceláří, lékař poruch sluchu, daňový poradce Aacute;ST II 1 страница, služba pro nepřítomné o jedné zaměstnankyni a rámovna obrazů. Téměř desítka dalších místností v budově v současné době zela prázdnotou.

Albert, oddaný příznivec chrámu Matky Boží jasných vod již od časů otce O'Neala, měl už mládí za sebou. Kdysi ohnivé černé vlasy mu prokvétaly stříbrem, ramena se mu začínala hrbit, ale přesto byl stále ještě impozantní postavou – při svých dvou metrech výšky a sto padesáti kilech váhy byl největším chlapem v Aacute;ST II 1 страница městečku, ne-li vůbec v celém okrese.


documentavbnmuj.html
documentavbnuer.html
documentavboboz.html
documentavboizh.html
documentavboqjp.html
Документ Aacute;ST II 1 страница